Jak jsem těžil zlato v Ghaně 28

Neděle. Volný den. Je třeba pořádně zrelaxovat a připravit se na tvrdou práci, která nás od pondělí čeká...

28.

Další den byla neděle, kterou jsme plánovali strávit povalováním u bazénu. Den začal klasicky snídaní. A když říkám klasicky, tak opravdu klasicky. Stejným problémem jako předešlý den – z párků navíc se stala omeleta navíc. Tento „problém“ se nepodařilo vyřešit za celých 14 dnů našeho pobytu, i když byla na směně jiná servírka. A to jsem se opravdu snažil jim to vysvětlit. Nevím, co jsem dělal špatně...

Po snídani jsem se šel převléknout do plaveckého. Když jsem přišel k bazénu, Roman už tam ležel a četl si. Také jsem zalehl, otevřel knihu a chtěl začít číst, když v tom mou pozornost upoutal přicházející Leontýn. Roman byl začtený a Leontýna si nevšimnul, proto jsem do něj lehce šťouchnul. Zvedl oči od rozečteného časopisu a stejně jako já zůstal ohromen pohledem na Leontýna. Lépe řečeno na jeho plavecký úbor. Leontýn měl na sobě brokátovou plaveckou čepici a manšestrové plavky do zvonu. Podívali jsme se na sebe, odhodili rozečtené tiskoviny a rychle skočili po hlavě do vody. Jednalo se o prevenci před propuknutím v hlasitý smích. Tuto taktiku jsme během našich pobytů ještě mnohokrát úspěšně použili.

Když jsem se dostatečně „zchladili“, navrhnul jsem, abychom si objednali oběd. Sice jsme byli krátce po snídani a nebylo ještě ani deset hodin, ale protože jsem již byl obeznámen s místními „dodacími lhůtami“, byl přesně ten pravý čas na objednávku. Podle mých propočtů by měl být oběd na stole kolem půl jedné. Proto jsem zašel za servírkami na jejich oblíbené místo, jednak abych objednal oběd a jednak abych objednal pití, protože se samozřejmě neobtěžovaly přijít za námi k bazénu se nás zeptat, zda-li něco nepotřebujeme. S pitím nebyl problém, ale s obědem ano.

„Bohužel, pane, oběd lze objednat až ve 12 hodin.“ řekla mi.

„Ale proč? Vždyť kuchařka už je v práci, tak to přece nemůže být problém, ne?

„Ne, nejde to. Až ve 12.“ trvala na svém.

„A proč až ve 12? Proč to nejde dřív?“

„Prostě až ve 12. To je tady běžné.“

„A kdo takové pravidlo zavedl?“

„Nevím, ale už je tu dlouho zavedené.“

„A nešla by udělat výjimka?“ řekl jsem prosebně, protože jsem si představil, že se naobědvám až někdy kolem tří čtyř hodin.

„Nešla.“ řekla neoblomně.

„Ani když ti dám větší spropitné?“

„Nešla.“ uzavřela naši konverzaci.

Vrátil jsem se naštvaně k bazénu a sdělil nejnovější informace svým kolegům. Roman z nich nebyl moc nadšený, stejně jako já, kdežto Leontýn jen pronesl svou obligátní větu:

„To mentalita tady. Tu je třeba pochopit, hmmm?“

Raději jsem hupsnul do bazénu, abych zchladil svůj vztek. Když jsem vylezl z vody, zamířil jsem na recepci vyhledat majitele hotelu, abych s ním probral úroveň místních služeb. Recepční mi sdělila, že přijde až v pondělí. Znechuceně jsem se vrátil zpět na lehátko. Jakmile jsem ulehl, zazvonil telefon. Volal Victor, že se staví kolem oběda i s Aaaronem a Derekem. V Ghaně zřejmě obědvají později, asi kolem páté odpoledne, protože to byla doba, kdy se Victor objevil. Aaron přijel v 6 a Derek dokonce v 7. Budeme si muset zvykat, že nějaká ta hodinka zde nehraje roli.