Jak jsem těžil zlato v Ghaně 22

Vyrážím do ulic Accry. Čeká mě první cesta za bílého dne. Vůbec nevím, co můžu očekávat, ale určitě to bude silný zážitek...

22.

Bylo zřejmé, že se s řidičem nedomluvím. Proto jsem pozoroval cestu. Jednak abych viděl nové věci (a že jich bylo!), a jednak abych se trochu zorientoval. Hotel opravdu nebyl daleko od pláže. Vyrazili jsme z něj úzkou uličkou, která se asi po 300 metrech napojovala na čtyřproudovou silnici vedoucí kolmo k oceánu. Asi po 500 metrech jsme zahnuli doleva a pokračovali podél pláže. Pláž byla totálně prázdná. Za chvíli jsem pochopil proč. Nedaleko od místa, kde jsme zabočili, se do oceánu vlévala řeka. Na tom by nebylo nic divného, řeky tečou do moře, potažmo do oceánu, ovšem tato řeka byla unikátní. V místě ústí je řeka většinou široká a její proud silný. U této řeky byl opak pravdou. Voda v řece se téměř nehýbala a hrála pestrými barvami. Převažovaly hnědá, šedá, fialová, žlutá a zelená. Její hladina byla pokryta obrovským množstvím odpadků – plastovými pytlíky, zbytky pneumatik, starým oblečením, rozbitým nábytkem a spoustou neidentifikovatelných objektů. Most se dal přejet pouze se zacpaným nosem. Takový smrad to byl. Málem jsem vyzvracel chutnou snídani.

Za pár vteřin jsme byli za mostem, ale odér z řeky se nás držel ještě dlouho, i když už jsme frčeli podél pláže. Pláž byla nádherná, bohužel poblíž přítoku řeky jaksi nepoužitelná. Také dál od mostu nebyla situace zrovna ideální. Byly na ní buď hory odpadků sahající do výše tří čtyř metrů a táhnoucí se několik stovek metrů anebo kozí trh, na němž se prodávaly kozy všech možných barev, stáří a velikostí. Po nějaké době se pláž svažovala pod úroveň cesty, takže jsem viděl jen starý maják. Co je pod ním a v jeho okolí, jsem zjistil až za pár dnů...

Minuli jsme pár křižovatek a ocitli jsme se vedle něčeho, co připomínalo spartakiádní stadion. Obrovská plocha ohraničena tribunami, na jejímž konci stálo pódium. Toto místo se nazývá Independence Square (Náměstí nezávislosti) a slouží pro oslavy státních svátků. Zde se shromáždí lid a k němu řeční prezident a další čelní představitelé státu. Svou pompézností mi to připomnělo časy nedávno minulé. Kousek za náměstím jsme se napojili na velký kruhový objezd, minuli národní fotbalový stadion a vpluli do úzkých uliček čtvrti Osu. Po pár minutách jsme se napojili na Oxford Street, což je dlouhá ulice, na níž naleznete spoustu obchodů a obchůdků, restaurací, bank, směnáren, kasin, stánků a hlavně neodbytných prodejců všeho možného. Od zaručeně afrických rukodělných výrobků (stejné naleznete třeba v obchodě se suvenýry ve Štramberku...) přes „značkové“ opasky, sluneční brýle nebo hodinky po originální obrazy afrických mistrů. V porovnání s ostatními ulicemi skok o několik úrovní výš, ale v porovnání s hlavními třídami evropských měst sešup o několik pater dolů. Hlavním rozdílem byly chybějící chodníky. Chodci se museli proplétat mezi auty, která se díky hustému provozu pohybovala krokem, nebo museli vzít zavděk kanalizací podél cesty, která byla přikryta ocelovou mříží. Nutno podotknout, že ocelové rošty na většině míst chyběly, takže bylo třeba se neustále dívat pod nohy, aby člověk nespadl do žlabu, jehož obsah tvořila tekutina neurčitého složení a pronikavého zápachu smíchaná s odpadky. V lepším případě hrozila jen „koupel nohou“, v tom horším nějaká infekce nebo zlomenina. Dalším rozdílem oproti věhlasným bulvárům byl obrovský nepořádek. Odpadky, odpadky a zase odpadky. Všude kam se člověk podíval. Byl jsem zde teprve jeden den, ale už mi připadalo, že Ghana je jedno velké smetiště. Což se později potvrdilo. Používaní odpadkových košů, natož nějaká recyklace, jsou zde hudbou daleké budoucnosti.

Z myšlenek mě vytrhlo zabrzdění. Zastavili jsme před Shopritem.