Jak jsem těžil zlato v Ghaně 13

Imigrační úspěšně za námi. Vyrážíme pro zavazadla. Jejich vyzvednutí však není tak úplně jednoduché... 

13.

Od imigračního úředníka jsme se vydali směrem k úzké, tmavé chodbičce, která nás přivedla do prostoru pro výdej zavazadel (Opět zde postávala a posedávala a všelijak se poflakovala spousta zaměstnanců v zelených vestách a zelených či jiných uniformách...). Zde se nacházely tři pásy. Na displeji jsme zjistili, že zavazadla z Amsterdamu kolují na páse číslo 1. Naše tam však nebyla. Začali jsme se prohrabávat hromadou zavazadel, která ležela hned vedle pásu (na ghanském letišti je pás tak krátký, že když si zavazadlo nikdo nevyzvedne, tak ho ve druhém kole zřízenci vezmou a jednoduše hodí na zem, takže potom při hledání svého zavazadla dochází k velkým zmatkům, kdy třeba deset lidí najednou hledá to své a přitom rozebírá hromadu zcela „neortodoxním“ způsobem). Ani po intenzivním hledání jsme je nenašli. Zeptal jsem se několika uniformovaných zaměstnanců letiště, zda-li neví, kde by naše zavazadla mohla být. Odpovědí mi bylo většinou jen pokrčení ramen a pobavený smích. A do toho všeho každých 5 minut volal Victor...

Naštěstí mi jeden Američan prozradil, že zavazadla z Amsterdamu přijela původně na pás číslo tři. Vyrazili jsme proto svižným krokem k hromadě u tohoto pásu. Leontýn se na hromadu vrhnul, několika málo pohyby ji rozebral a k našemu překvapení z ní vydoloval naše kufry. Získal tím u nás jeden bezvýznamný plusový bod (o který však zase brzy přišel).

A teď nejkratším směrem ven z letiště. Už jsme byli unavení a hladoví a nemysleli jsme na nic jiného, než na dobrou večeři, sprchu a postel. Ale to by nesměla být Afrika...

Chopili jsme se svých zavazadel a zařadili se do fronty u celního odbavení. Fronta se posouvala poměrně rychle. Všimnul jsem si, že se v jednom z rohů nachází malá směnárna. Navrhnul jsem, abychom zde vyměnili nějaké peníze. Kurz byl 1,5 ghanského cedi za 1 dolar. Leontýn to rázně odmítl, ve městě je prý lepší kurz. To znělo logicky – na letištích jsou přeci jen kurzy mnohem nevýhodnější než ve směnárnách ve městě. V Ghaně však toto „pravidlo“ neplatilo (Leontýn právě přišel o svůj pracně získaný plusový bod).

Při vchodu do prostoru celního odbavení stál malý stolek, za nímž seděl chlápek prodávající SIM karty a kredity do mobilu. Chtěl jsem si obojí zakoupit, abych nemusel používat svůj český telefon a platit horentní sumy za volání a sms. Leontýn mi ale řekl, že se SIM karta musí zaregistrovat na Ghaňana a že SIM od tohoto člověka je nelegální (další Leontýnův blábol – jeho bilance plusových a minusových bodů nabyla v tento moment záporné hodnoty a k zóně kladných hodnot se už nikdy ani vzdáleně nepřiblížila).

Celním úředníkům jsme sebevědomě předali vyplněný modrý tiskopis celního prohlášení, sdělili jim, že nemáme nic k proclení, a vyrazili směrem k východu. Naštěstí je nenapadlo nás zkontrolovat, což bylo dobře, protože jsme převáželi 40000 $ v hotovosti na nákup prvního kilogramu zlata, které jsme si s Romanem rozdělili rovným dílem mezi sebe (Leontýna jsme do tohoto plánu raději nezasvětili). Bylo to celkem velké riziko, protože maximální povolená částka na jednu osobu je 10000 $. Kdyby nás vyhmátli, tak máme vyděláno. Ale štěstěna stála tentokrát při nás...

Došli jsme k východu z letiště, kde se k nám jakoby nic připojil malý chlápek s obrovským břichem. Zeptal jsem se ho, co chce a proč jde s námi.

„Já jsem přece Victor!“ odpověděl mi.