Jak jsem těžil zlato v Ghaně 44
44.
Cesta probíhala klasicky. Neustále dohady s taxikářem o ceně, shluk prodejců na každé křižovatce a nesnesitelné horko z důvodu nefungující klimatizace. Ale už nás to nijak nevytáčelo. Tento „diskomfort“ jsme přijali jako běžný standard. Navíc jsme jeli celou dobu podél pobřeží a pohled na oceán a vůně slané vody ve vzduchu nás suchozemce naplňovaly pocitem radosti a vzrušení z neznámých dálek.
Za tři čtvrtě hodiny jsme už parkovali na plácku před hlavním vstupem. Dohodli jsme se s taxikářem, ať na nás počká, že mu čekání zaplatíme. Dal nám totiž dobrou cenu a i s platbou za čekání by nás cesta zpět vyšla levněji než s nějakým „neznámým“ taxikářem, který by navíc ani nemusel vědět, kde se náš hotel nachází (což nevěděla většina taxikářů, které jsme si později najali – vždy jsme je museli navigovat).
Hlavní vstup tvořila strážní budka s otvorem pro dveře a okno (avšak bez dveří a okna), v níž seděli tři pokladní. Zaplatili jsme vstupné a vešli dovnitř. Ihned se nás ujala starší vyhublá žena s háčkovanou rastafariánskou čepicí a táhla nás dovnitř. Představila se nám jako Lisa a sdělila nám, že se o nás bude starat. Všechno zařídí a my můžeme jen ležet a relaxovat.
„Jste v nejlepších rukou,“ řekla nám.
„Tak to je super, už se těším na tu péči,“ odpověděl jí Roman ironicky.
„Budu o vás pečovat jako o své syny. A nemáte pro mě něco malého?“ řekla si hned drze o bakšiš.
„Tady kolega má pro tebe něco malého v trenýrkách,“ odvětil jí Roman a ukázal na nic nechápajícího Leontýna.
„Che, che, che, che, che, s vámi je legrace, ale přeci jen bych uvítala nějaké drobné za své služby,“ nedala se odbýt.
„Zaplatíme ti až při odchodu. Zatím jsi nic nepředvedla,“ uzemnil jí Roman.
„Translator, please,“ uzavřel debatu Leontýn.
Prošli jsme pláckem, který se hemžil spoustou stánků se všemožnými cetkami, čínskými plastovými výrobky (konkrétními, abstraktními i surreálními) a zaručeně pravými africkými suvenýry. Plácek byl dlouhý asi 50 metrů, ale projít ho nám trvalo neskutečně dlouho. Všichni stánkaři se nám snažili vnutit své zboží, takže nám skákali do cesty, chytali nás za ruce a tahali ke svým stánkům. Požádal jsem Lisu, ať jim řekne, že nechceme nic koupit, že jsme si přišli jen zaplavat, tak ať nás nechají být. Ale nehnula ani brvou. A ještě si drze řekla o peníze. Nakonec jsme odolali jejich náporu i bez její pomoci a dorazili k úzké uličce mezi dvěma domy, skrz níž byly vidět vzdouvající se vlny. Prošli jsme na její konec a před námi se rozprostřela pláž s mnoha lehátky, slunečníky a krytá terasa restaurace s nekonečným množstvím stolů.
Lisa nás zavedla ke třem volným lehátkům a ihned se dožadovala proplacení této služby.
„K těm lehátkům bychom trefili i sami,“ odbyl jsem ji.
„Aspoň něco malého, 1 cedi,“ žadonila.
„Až nakonec, zaplatíme tě podle toho, jak s tebou budeme spokojeni.“
Byla neuvěřitelně dotěrná. Nedala nám ani kousek volného prostoru. Pořád něco nabízela a neustále loudila peníze. A do toho se přidal náš osobní strážce. Jakmile jsme ulehli, přisedl si na vedlejší lehátko hubený muž v šedém montérkovém overalu s pouty zavěšenými za pasem a sešitem a propiskou v ruce.
„Budu vás chránit, je zde totiž velmi nebezpečno,“ oznámil nám.
„Moc děkujeme za tvou nabídku, ale ochráníme se sami,“ odmítl jsem ho.
„Kdepak! Tato pláž je nebezpečná. Musím vás chránit,“ trval si na svém.
„Myslím si, že když platíme vstupné, jedná se o soukromou pláž, kde by ochrana návštěvníků měla být samozřejmostí, takže jsme se rozhodli tvých služeb nevyužít. Děkujeme.“
„Ale potuluje se zde spousta kriminálníků a já vás před nimi musím chránit.“
„Opravdu ti děkujeme, ale nemáme zájem. Díky.“
„Musíte být chráněni. A já vám ochranu zajistím!“
„Opravdu díky, ale klidně běž chránit někoho jiného. My se ochráníme sami.“
„To nejde. Musím vás chránit.“
„Tak si nás ochraňuj, ale nečekej za to žádné peníze. Nic jsme si neobjednali. Jen ať je mezi námi jasno,“ snažil jsem se uzavřít náš rozhovor.
„Přemýšlej,“ řekl mi a ztichl, přičemž zůstal dál sedět na svém místě.
Otočil jsem se na druhou stranu a přestal mu věnovat pozornost. Ale hned tu byla Lisa a ptala se co si dáme k pití.
„Tři piva.“
„Ano, jistě. Přinesu. Tak dobré pivo jste ještě nepili. Hned jsem zpátky.“
„A ať jsou pořádně vychlazená!“
„Budou studená jako led. Spolehněte se!“
Za půl hodiny, kdy žízeň byla už pořádně nepříjemná, jsem zašel za číšníkem a koupil piva přímo u něj. Lisa se někde vypařila a s ní i vidina osvěžení. Za další půl hodiny, kdy jsme dopíjeli druhé pivo, se konečně objevila. Podala mi do ruky láhev, kterou jsem jí okamžitě vrátil.
„Ten čaj si nechej.“
„Jaký čaj? Tohle je přece pivo.“
„Myslel jsem to obrazně.“
„Cože???!!!“
„Ale nic. Jen že to pivo je totálně teplé.“
„Není. Je studené.“
„Tak potom máme rozdílné vnímání teplot. Vem si ho a odnes zpátky. Teplé pivo opravdu nepijeme. A nemysli si, že za něj budeme platit.“
„Ale musíte ho zaplatit, vždyť jste si ho objednali.“
„Objednali jsme si studené pivo, a ne tuhle teplou břečku.“
„Ale musíte zaplatit.“
„Nemusíme. A nezaplatíme.“
„Ochránce, ochraňuj nás. Teď máš možnost se projevit,“ vstoupil do naší debaty Roman.
„Není důvod. Nevidím, že by zde byl páchán trestný čin,“ odpověděl.
„Tak potom nepočítej s odměnou!“
„Zaplaťte za piva,“ vznesla svůj opakovaný požadavek Lisa.
„Nic platit nebudeme. A jestli nepřestaneš půjdu si na tebe stěžovat manažerovi,“ pohrozil jsem jí.
„Dobře, dobře, odnesu je tedy zpět,“ vzdychla a odešla.
Náš plán relaxovat zatím nevycházel. Namísto ležení a odpočívání jsme se museli pořád s někým o něco dohadovat a odmítat roztodivné týpky, kteří z nás chtěli všemi možnými i nejnemožnějšími způsoby vylákat peníze.
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 50
Leontýn se vrací z nočního klubu v povznesené náladě. Nezadržitelně míří k bazénu, kde mu v jeho stavu hrozí nebezpečí utonutím. Bez nás nepřežije. Pomůžeme mu?
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 49
Podařilo se nám zažehnat první vážnější spor. Nyní bylo na čase to oslavit. Za naši skupinu byl k oslavám vybrán Leontýn.
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 48
Jedeme zpět do hotelu, kde nás čeká setkání s Aaronem a jeho partou. Budeme řešit neshody, které se mezi námi vyskytly.
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 47
Odchod z pláže - celkem banální záležitost. Nikoli však v Ghaně, kde se na nás přisáli dva "příživníci".
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 46
Po filozoficko-ekologickém zamyšlení se přesunuji k méně vznešenému tématu - jídlu. Jídlo bylo pro nás v Africe neustále problém. A ani zde tomu nebylo jinak...
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 45
Objednali jsme si jídlo. Čekání jsme hodlali vyplnit plaváním v oceánu. Ale jako vždy se náš plán zbortil jako domeček z karet...
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 43
První víkend v Ghaně. Po tvrdé práci si zasloužíme trochu odpočinku. Náš plán je nedělat nic. Ale podaří se to?
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 42
Nacházíme se u ghanského právníka a naším úkolem je změnit procentuální složení podílů jednotlivých vlastníků.
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 41
Po ostřejší výměně názorů s našimi ghanskými partnery se věci daly mírně do pohybu. Vyrážíme na schůzku s právníkem, který by se tentokrát měl objevit. Uvidíme...
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 40
Po včerejší drsnější debatě se chystáme na třetí pokus setkat s právníkem. Ale to by nebyla Afrika, aby nám něco nezkřížilo naše plány...
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 39
Před námi je druhý pokus o schůzku s právníkem, který je prý klíčový pro náš byznys. Uvidíme, jestli se nám s ním dnes podaří setkat...
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 38
Čeká nás návštěva u právníka. Podle místních musí mít každá firma v Ghaně právníka, který ji chrání. Jinak se prý může dostat do problémů.
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 37
Čekáme (jako už vlastně pořád zde v Africe) na příjezd Dereka, který je klíčovým mužem pro náš byznys. Uvidíme, co tato schůzka přinese.
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 36
Po delší odmlce způsobené extrémním pracovním vytížením se opět vracím ke psaní svého cestopisu. Takže zpět do "ghanské reality"...
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 35
V této kapitole popisuji cestu do Aaronovy kanceláře, během níž poznáme kousek Accry z automobilu...
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 34
Konečně jsme se dobře najedli a hodlali se vrátit do hotelu. Ale v Africe není radno nic plánovat. Situace se zde mění každou chvilku a pobyt je plný překvapení...
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 33
Čeká nás druhý pracovní den. Uvidíme, zda-li bude úspěšnější než ten předešlý. Opět čekáme na Victora. Dočkáme se?
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 32
Provedli jsme analýzu možných příčin neúspěchu a rozešli se do svých pokojů. Když jsme se večer opět sešli na večeři, čekalo nás překvapení...
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 31
První "pracovní" den neúspěšně za námi. Po celodenním čekání jsme se našich obchodních partnerů nedočkali. Pokusili jsme se analyzovat důvody, proč k tomu došlo.
Martin Orálek
Jak jsem těžil zlato v Ghaně 30
Čeká nás první "pracovní den". Nasnídali jsme se a čekáme na příjezd Victora. Uvidíme, jestli přijede, jak slíbil...
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 50
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1447x