Jak jsem těžil zlato v Ghaně 33

Čeká nás druhý pracovní den. Uvidíme, zda-li bude úspěšnější než ten předešlý. Opět čekáme na Victora. Dočkáme se?

33.

Vrátili jsme se na svou základnu pod přístřeškem, abychom zde povečeřeli. Když jsme dojedli, zaplatili jsme osm večeří (3 naše, 1 řidičovu a 4 Victorovy), což už nás ani nijak nepřekvapilo, a šli spát.

Druhý den ráno jsme po snídani opět usedli do přístřešku a čekali na našeho kamaráda a partnera v jedné osobě. Po pár telefonátech nám bylo jasné, že ani tentokrát nedorazí. Slyšel jsem pořád dokola ty stejné výmluvy. Proto jsem kolem poledne jsem navrhnul, abychom se jeli někam najíst. Když jsme si spočítali čekací dobu v hotelové restauraci a porovnali ji s dobou strávenou na cestě do nějaké „normální“ restaurace a čekací dobou tamtéž, pořád nám z časového hlediska vycházelo lépe vydat se najíst mimo hotel. Zašli jsme za recepční, aby nám poradila, kde se dá dobře najíst, a aby nám na ulici odchytila taxi a domluvila cenu. Doporučila nám mexickou restauraci El Paso ve čtvrti Osu, blízko Shopritu, kde jsem byl v neděli na nákupech. Potom s námi vyšla velice ochotně před hotel a zařídila vše potřebné.

Vyrazili jsme pro mně již známou cestou podél pobřeží. Oproti neděli však byl provoz mnohem hustší. A také bylo v ulicích mnohem více lidí. Město připomínalo jedno velké mraveniště – každý někam šel, nějakým směrem, za nějakým cílem. Spousta lidí si nesla něco pod paží – kus plechu, pneumatiku, dřevěnou desku, náhradní díl do auta, rám obrazu, prostě všechno možné i nemožné. Někteří tlačili podomácky vyrobené vozíky, na nichž vezli větší náklad - kokosy, pytle s cementem, železné trubky, zkrátka vše, co si člověk dovede (i nedovede) představit. Další skupina jen posedávala nebo polehávala všude, kde se dalo. Většinu cesty jsme jeli krokem. A když už jsme se přeci jen rozjeli trochu rychleji, zabrzdil nás semafor. Na každé křižovatce se k nám seběhl dav prodejců všeho možného a snažil se nám vnutit své zboží. Viděli bílé tváře a zavětřili možnost výdělku. Ale stěrače, koberečky do auta, anténu na televizi a iPhone 8 s androidem jsem opravdu nepotřeboval. Bohužel nešlo zavřít okno, takže jsem byl nucen poslouchat stále stejné argumenty, proč koupit právě jejich zboží, a řeči o super ceně a špičkové kvalitě. A i když jsem je odmítl a zadíval se do neurčita, neodešli, ale zůstali stát u auta a mlčky na mě civěli držíce před sebou nabízené produkty. Bylo to otravné a vyčerpávající. Ale přišel jsem na to, jak tuto situaci vyřešit. Když za námi přišli na další křižovatce, řekl jsem, že nemám peníze a nemůžu nic koupit, ale že kolega sedící na předním sedadle je náš šéf, který je hodně bohatý a určitě něco koupí. Od té doby se začali všichni shromažďovat u předních dveří a snažili se přesvědčit Leontýna, aby si od nich něco koupil. Ale on na ně jen hleděl a přihlouple se usmíval. Na dalších křižovatkách jsem se už ani nenamáhal mluvit. Jen jsem vždy ukázal prstem na Leontýna. To stačilo.

Za hodinu a půl popojíždění jsme dorazili na místo. Restaurace vypadala čistě a útulně. Přes velké sklo bylo vidět do kuchyně, kde vařil kuchař, který vypadal „mexicky“, což nás naplnilo nadějí, že se konečně dobře a dosyta najíme. A nezklamali jsme se. Hovězí fajitas bylo vynikající a bylo ho dost. I cena byla přijatelná, kolem 250 Kč. Na místní poměry se jednalo o levnější jídlo. Naivně jsem si myslel, že v Africe bude všechno levnější. Opak byl pravdou. V Ghaně není téměř žádný turismus, tudíž je zde malá konkurence a obchodníky nic nenutí ceny snižovat. Jezdí se sem většinou za byznysem a místní razí pravidlo: „Chceš vydělat peníze, musíš zaplatit peníze.“ Proto začíná ubytování ve slušném hotelu na 100$ za noc a jídlo v restauraci „evropského typu“ na zhruba 10$. Také zboží v obchodech je o něco dražší. Důvod je prostý. Skoro všechno se sem dováží. Míra industrializace se blíží nule. Restaurace a nákupní centra jsou určena převážně cizincům. Drtivá většina místních si je nemůže dovolit. Je proto odkázána na nákup v malých krámcích, na tržištích a u pouličních prodejců. Restauraci jim nahrazují ženy s grilem stojící u cest. Nabídka je zde pestrá. Skládá se z grilovaných banánů (ale jiných, než známe my - v angličtině je pro ně výraz plantain), vajíček, rýže, nudlí, masové směsi, místního pečiva a zeleniny. To vše se servíruje na banánový list. Neměl jsem odvahu si u nich něco dát. Leontýn mi řekl, že pokud si zde Neafričan něco dá, skončí v nemocnici s infekcí žaludku. Nevím proč, ale byla to jedna z mála věcí, které jsem mu věřil.