Jak jsem těžil zlato v Ghaně 45

Objednali jsme si jídlo. Čekání jsme hodlali vyplnit plaváním v oceánu. Ale jako vždy se náš plán zbortil jako domeček z karet...

45.

Bylo nutné doplnit kalorie díky enormnímu vyčerpání z „relaxace“. Proto jsem Lisu požádal o jídelní lístek. Přišla bleskurychle – za 15 minut. Jídel na lístku bylo přehršel, ale všechno byly jen variace na bolognese (po africku) s rýží, špagetami nebo fufu anebo kuřecí, ryba nebo hovězí s tímtéž plus různé typy omáček. Zhruba asi 100 položek. Chtěli jsme něco netradičního (to jest neghanského), proto si kolegové vybrali humra, který zde vycházel desetkrát levněji než u nás a byl vyloven přímo na místě, a já jsem si dal pizzu s kuřecím masem. Objednávku jsem šel učinit raději osobně, nechtěl jsem spoléhat na naši „pečovatelku“. Když jsem se vydal za číšníkem, přilepila se na mě a celou cestu mi říkala, že to zařídí, že nemusím nikam chodit. A taky standardně požadovala nějaké peníze. Ignoroval jsem ji.

Učinil jsem objednávku, zeptal se, za jak dlouho bude jídlo hotovo, a vrátil se k lehátku. Protože mi číšník slíbil, že za dvacet minut, věděl jsem, že máme minimálně hodinu na plavání v moři. Ovšem další „plán“ – plavat hodinu v moři – také nevyšel. Jakmile jsem vlezl do vody, připlaval ke mně kousek pneumatiky a velký igelitový pytel a kolem nohy se mi omotal pruh čehosi na omak hnusného (jen jsem doufal, že to nebyl použitý toaletní papír…). Za pár vteřin jsem byl venku. Tady plavat určitě nebudu, slíbil jsem si. Voda byla navíc studená a její šedá barva také nevěstila nic dobrého. Proto jsem se vrátil na lehátko a Roman se mnou. Pouze Leontýn zůstal ve vodě a dopřával si očistnou lázeň podobnou rituální koupeli v řece Ganga.

Není divu, že voda v moři (píšu moře, ale samozřejmě se jedná o Atlantický oceán) nebyla průzračná. V Ghaně se totiž ekologii nevěnuje téměř žádná pozornost. Odpadkové koše a kontejnery na odpad jsou k vidění jen na velmi málo místech (u obchodních center, hotelů a kancelářských budov). Všechno, co už člověk nepotřebuje, se prostě vyhodí tam, kde se to zrovna hodí. Hlavní město je plné odpadků a černých skládek. Na některých skládkách (o rozloze klidně i několika hektarů) se také“ekologicky“ likviduje odpad z civilizovaných zemí. Každodenně připlouvá do Ghany obrovské množství kontejnerů s odpadem. Ten se vyveze na skládku a tam se dále „zpracovává“, což v praxi znamená, že použitelné věci, jako například ojeté pneumatiky, náhradní díly do automobilů, počítače, monitory, televizory, lednice, pračky, si místní odnesou a buď někde prodají nebo využijí ve svých domácnostech. Co se nevyužije, to se jednoduše spálí. Většinou přímo na skládce. Výjimku tvoří pneumatiky, které se poté, když doslouží, ještě využijí v kuchyni. Ano, v kuchyni! Jak? Jednoduše – zapálí se a na ně se umístí hrnec s jídlem. Spousta lidí zde žije na hranici bídy a něco jako dřevo na podpal nebo nedejbože kuchyň si vůbec nemůže dovolit.

Takže příště, až budete platit příplatek za ekologickou likvidaci u nově zakoupeného spotřebiče, vzpomeňte si na to, kde potom skončí a jak bude zlikvidován. Jedná se o jedno velké pokrytectví. Vyspělé země zaplatí africkým zemím za likvidaci odpadu, ale způsob, jakým bude odpad zlikvidován, je nezajímá. Vše probíhá stylem „My jsme vám zaplatili a myjeme si ruce a vy si to zlikvidujte, jak umíte.“

Proto mi po afrických zkušenostech připadají veškerá ekologická opatření směšná. U nás stavíme čističky, chráníme každou rostlinku a každé zvířátko (což je samozřejmě dobře), ale pár tisíc kilometrů jižněji se lidé a krajina topí v našem odpadu a zbavuje se ho tím nejneekologičtějším způsobem. A v kterých kapsách končí peníze za likvidaci se mohu jen domnívat. Důkazy pro to nemám…

Z mého „zeleného“ filozofování mě vytrhl číšník přinášející jídlo.