Dorazili jsme na pláž. Cesta proběhla kupodivu hladce. Doufejme, že celý den bude bezproblémový. Uvidíme...
44.
Cesta probíhala klasicky. Neustále dohady s taxikářem o ceně, shluk prodejců na každé křižovatce a nesnesitelné horko z důvodu nefungující klimatizace. Ale už nás to nijak nevytáčelo. Tento „diskomfort“ jsme přijali jako běžný standard. Navíc jsme jeli celou dobu podél pobřeží a pohled na oceán a vůně slané vody ve vzduchu nás suchozemce naplňovaly pocitem radosti a vzrušení z neznámých dálek.
Za tři čtvrtě hodiny jsme už parkovali na plácku před hlavním vstupem. Dohodli jsme se s taxikářem, ať na nás počká, že mu čekání zaplatíme. Dal nám totiž dobrou cenu a i s platbou za čekání by nás cesta zpět vyšla levněji než s nějakým „neznámým“ taxikářem, který by navíc ani nemusel vědět, kde se náš hotel nachází (což nevěděla většina taxikářů, které jsme si později najali – vždy jsme je museli navigovat).
Hlavní vstup tvořila strážní budka s otvorem pro dveře a okno (avšak bez dveří a okna), v níž seděli tři pokladní. Zaplatili jsme vstupné a vešli dovnitř. Ihned se nás ujala starší vyhublá žena s háčkovanou rastafariánskou čepicí a táhla nás dovnitř. Představila se nám jako Lisa a sdělila nám, že se o nás bude starat. Všechno zařídí a my můžeme jen ležet a relaxovat.
„Jste v nejlepších rukou,“ řekla nám.
„Tak to je super, už se těším na tu péči,“ odpověděl jí Roman ironicky.
„Budu o vás pečovat jako o své syny. A nemáte pro mě něco malého?“ řekla si hned drze o bakšiš.
„Tady kolega má pro tebe něco malého v trenýrkách,“ odvětil jí Roman a ukázal na nic nechápajícího Leontýna.
„Che, che, che, che, che, s vámi je legrace, ale přeci jen bych uvítala nějaké drobné za své služby,“ nedala se odbýt.
„Zaplatíme ti až při odchodu. Zatím jsi nic nepředvedla,“ uzemnil jí Roman.
„Translator, please,“ uzavřel debatu Leontýn.
Prošli jsme pláckem, který se hemžil spoustou stánků se všemožnými cetkami, čínskými plastovými výrobky (konkrétními, abstraktními i surreálními) a zaručeně pravými africkými suvenýry. Plácek byl dlouhý asi 50 metrů, ale projít ho nám trvalo neskutečně dlouho. Všichni stánkaři se nám snažili vnutit své zboží, takže nám skákali do cesty, chytali nás za ruce a tahali ke svým stánkům. Požádal jsem Lisu, ať jim řekne, že nechceme nic koupit, že jsme si přišli jen zaplavat, tak ať nás nechají být. Ale nehnula ani brvou. A ještě si drze řekla o peníze. Nakonec jsme odolali jejich náporu i bez její pomoci a dorazili k úzké uličce mezi dvěma domy, skrz níž byly vidět vzdouvající se vlny. Prošli jsme na její konec a před námi se rozprostřela pláž s mnoha lehátky, slunečníky a krytá terasa restaurace s nekonečným množstvím stolů.
Lisa nás zavedla ke třem volným lehátkům a ihned se dožadovala proplacení této služby.
„K těm lehátkům bychom trefili i sami,“ odbyl jsem ji.
„Aspoň něco malého, 1 cedi,“ žadonila.
„Až nakonec, zaplatíme tě podle toho, jak s tebou budeme spokojeni.“
Byla neuvěřitelně dotěrná. Nedala nám ani kousek volného prostoru. Pořád něco nabízela a neustále loudila peníze. A do toho se přidal náš osobní strážce. Jakmile jsme ulehli, přisedl si na vedlejší lehátko hubený muž v šedém montérkovém overalu s pouty zavěšenými za pasem a sešitem a propiskou v ruce.
„Budu vás chránit, je zde totiž velmi nebezpečno,“ oznámil nám.
„Moc děkujeme za tvou nabídku, ale ochráníme se sami,“ odmítl jsem ho.
„Kdepak! Tato pláž je nebezpečná. Musím vás chránit,“ trval si na svém.
„Myslím si, že když platíme vstupné, jedná se o soukromou pláž, kde by ochrana návštěvníků měla být samozřejmostí, takže jsme se rozhodli tvých služeb nevyužít. Děkujeme.“
„Ale potuluje se zde spousta kriminálníků a já vás před nimi musím chránit.“
„Opravdu ti děkujeme, ale nemáme zájem. Díky.“
„Musíte být chráněni. A já vám ochranu zajistím!“
„Opravdu díky, ale klidně běž chránit někoho jiného. My se ochráníme sami.“
„To nejde. Musím vás chránit.“
„Tak si nás ochraňuj, ale nečekej za to žádné peníze. Nic jsme si neobjednali. Jen ať je mezi námi jasno,“ snažil jsem se uzavřít náš rozhovor.
„Přemýšlej,“ řekl mi a ztichl, přičemž zůstal dál sedět na svém místě.
Otočil jsem se na druhou stranu a přestal mu věnovat pozornost. Ale hned tu byla Lisa a ptala se co si dáme k pití.
„Tři piva.“
„Ano, jistě. Přinesu. Tak dobré pivo jste ještě nepili. Hned jsem zpátky.“
„A ať jsou pořádně vychlazená!“
„Budou studená jako led. Spolehněte se!“
Za půl hodiny, kdy žízeň byla už pořádně nepříjemná, jsem zašel za číšníkem a koupil piva přímo u něj. Lisa se někde vypařila a s ní i vidina osvěžení. Za další půl hodiny, kdy jsme dopíjeli druhé pivo, se konečně objevila. Podala mi do ruky láhev, kterou jsem jí okamžitě vrátil.
„Ten čaj si nechej.“
„Jaký čaj? Tohle je přece pivo.“
„Myslel jsem to obrazně.“
„Cože???!!!“
„Ale nic. Jen že to pivo je totálně teplé.“
„Není. Je studené.“
„Tak potom máme rozdílné vnímání teplot. Vem si ho a odnes zpátky. Teplé pivo opravdu nepijeme. A nemysli si, že za něj budeme platit.“
„Ale musíte ho zaplatit, vždyť jste si ho objednali.“
„Objednali jsme si studené pivo, a ne tuhle teplou břečku.“
„Ale musíte zaplatit.“
„Nemusíme. A nezaplatíme.“
„Ochránce, ochraňuj nás. Teď máš možnost se projevit,“ vstoupil do naší debaty Roman.
„Není důvod. Nevidím, že by zde byl páchán trestný čin,“ odpověděl.
„Tak potom nepočítej s odměnou!“
„Zaplaťte za piva,“ vznesla svůj opakovaný požadavek Lisa.
„Nic platit nebudeme. A jestli nepřestaneš půjdu si na tebe stěžovat manažerovi,“ pohrozil jsem jí.
„Dobře, dobře, odnesu je tedy zpět,“ vzdychla a odešla.
Náš plán relaxovat zatím nevycházel. Namísto ležení a odpočívání jsme se museli pořád s někým o něco dohadovat a odmítat roztodivné týpky, kteří z nás chtěli všemi možnými i nejnemožnějšími způsoby vylákat peníze.
