Jak jsem těžil zlato v Ghaně 41

Po ostřejší výměně názorů s našimi ghanskými partnery se věci daly mírně do pohybu. Vyrážíme na schůzku s právníkem, který by se tentokrát měl objevit. Uvidíme...

41.

„Che, che, che, che, che,“ zasmál se Victor zcela upřímně a potom dodal: „Přesně tak, to je prostě Afrika!“

Nasedli jsme, ujeli pár metrů k závoře a zastavili. Řidič zatroubil, ale ze strážní budky nikdo nevyšel. Zatroubil znovu a déle a zase nic. Řidič se začal rozčilovat a Victor se k němu přidal. Když se čeká na Victora, tak je to v pořádku, ale nedej bože, když musí čekat Victor. To lítají hromy a blesky. I teď se neskutečně vztekal, ale mně to bylo jedno. Královsky jsem se při pohledu na něj bavil. Po desetiminutovém čekání, které bylo vyplněno stále delším a intenzivnějším troubení řidiče, jsem nabídl, že závoru zvednu. Vyskočil jsem z auta, a když jsem udělal pár kroků k závoře, uviděl jsem sekuriťáka, jak si vesele leží na lehátku ve stínu stromů za strážní budkou. Požádal jsem ho, ať nám bránu otevře, ale odpověděl mi jen: „Jsem zaneprázdněný, pane. Za chvíli přijdu.“ Tak jsem se rozhodl, že si otevřu sám. Jakmile jsem položil ruce na rozpálený kov, vyskočil z lehátka a hned byl u mě a začal na mě křičet, že to nemůžu, že k tomu nemám oprávnění a nejsem řádně proškolen. Tak jsem ho nechal udělat jeho práci, pochválil mu jeho hrubé, vlněné červené ponožky, nasedl do auta a opustili jsme hotel.

Když jsme přijeli k právníkovi, Aaron a Derek už tam čekali. Přivítali jsme se jako bratři a vešli dovnitř. Sekretářka se na nás usmála a zeptala se nás, zda-li si dáme něco k pití. Mile nás požádala, ať se posadíme, že nás její šéf za chvilku příjme. A opravdu. Ani jsme si nestačili všichni posedat a už nás zvala do právníkovy kanceláře.

Vstoupili jsme do temné místnosti s obrovským stolem, na němž se tyčily hory šanonů. Podstatně větší než na sekretářčině stole. I když jsme stáli, právník nebyl vidět. Ale tento drobný problém byl promptně vyřešen sekretářkou. Jedním pohybem shrnula deset sloupců fasciklů na zem a v našem zorném poli se zjevil malý, shrbený, asi osmdesátiletý stařík s bílými vlasy a plnovousem.

Slova se ujal Aaron. Všechny nás představil a sdělil starému muži účel naší návštěvy. Starý muž jen pokýval hlavou a potom spustil monolog, během nějž asi třicetkrát zopakoval, jak je rád, že nás vidí, že nám poskytne plnou podporu a že je šťasten, že si Aaron a jeho parta zvolili právě nás. Jeho proslov ho evidentně vyčerpával, ale ne a ne skončit. Pořád si mlel svou. Chtěl jsem dát Aaronovi pohledem najevo, že už bychom se rádi ujali slova, ale Aaron jen fascinovaně a s obdivem hleděl na staříka a pokyvoval hlavou. Proto jsem se snažil nalézt oporu v jeho dvou kumpánech, ale ani u nich jsem nepochodil. Oba se zaujetím poslouchali právníkovu řeč (V Africe totiž, na rozdíl od nás, pěstují úctu ke stáří. Čím je člověk starší, tím je mu projevována větší úcta a je nepřípustné staršímu člověku jakkoli skákat do řeči). Tak jsem svůj pokus o převzetí slova vzdal a pokračoval v překládání stále stejných deseti vět pro Leontýna, který také se zalíbením hleděl na právníka a u toho pokyvoval hlavou tak vehementně, až jsem měl obavu, že se každou chvílí udeří o hranu stolu.

Asi po dvaceti minutách konečně skončil a byla řada na nás. Naším úkolem bylo změnit rozložení sil ve firmě, kterou zde Leontýn založil, protože procentuální podíl jednotlivých akcionářů byl pro naši stranu mírně nevýhodný – Aaron 40%, Derek 40%, Victor 18% a Leontýn 2%.

„Tak to je z mé strany všechno a teď mi, drazí přátelé, prozraďte, co vás ke mně přivádí,“ uzavřel svou řeč právník.

„Prosím, Leontýne, jako spolumajitel a akcionář byste měl promluvit vy a požádat o změnu podílů,“ vybídl Leontýna Roman.

Leontýn se však jen přihlouple hihňal a k ničemu se neměl.

„No, Leontýne, jako statutární orgán musíte promluvit vy,“ vyzval ho opět Roman.

Ale Leontýn stále nereagoval, jen se pořád usmíval a bylo na něm vidět, že se stydí promluvit.

„Leontýne, pokud nezačnete, naše mise zde končí a můžeme jet domů. S podílem dvě procenta tady toho moc nezmůžeme,“ obořil se na něj Roman naštvaně.

Leontýn se ovšem dál usmíval na ghanského právníka a zarytě mlčel.

„Dobře, Leontýne, jak chcete. Zvedáme se a jedeme do hotelu si zabalit věci. Zítra letíme domů a už se těším, až budete panu Albertovi vysvětlovat, na čem skončila naše mise za zlatem, a jak budete hradit veškeré náklady na tuto i vaši předchozí cestu,“ položil mu Roman nůž na krk.

Leontýn se přestal usmívat, podíval se na mě, zamračil se a přikázal mi:

„Překládejte!“

„Velice rád, Leontýne,“ odpověděl jsem mu s úsměvem na tváři, „ale nejdříve musíte říct něco vy česky a já to pak panu právníkovi přeložím.“

„Okamžitě překládejte!“ opětovně mi přikázal Leontýn.

„Samozřejmě, že budu překládat, Leontýne, ale musím mít co překládat.“

„Nedělejte šašky a překládejte!“

„Pokud tady někdo ze sebe dělá šašky, tak já to určitě nejsem,“ odvětil jsem mu a medově se na něj usmál.

„Ale vy musíte překládat, hmmm. Od toho jste tady.“

„Ano, od toho jsem tady, to máte pravdu,ale když nic neřeknete, já nemám co překládat.“

„Ihned bezodkladně začněte překládat, hmmm! Vás platím, tak makejte!“

„Vy mě, Leontýne, neplatíte. To si račte laskavě uvědomit. Mě platí pan Albert.“

„Ale já mám u něho ve firmě hlavní slovo, hmmm, a když bezprostředně teď nyní nezačnete, volám panu Albertovi, ať vás odvolá, hmm. To tady zvládnu i bez vás, když odmítáte pracovat, hmmm. Budu si to překládat sám, hmmm.“

„Tak prosím, můžete začít. Netušil jsem, že jste kolega,“ řekl jsem pobaveně.

„Teď nějak nemůžu mluvit anglicky, protože jsem celý den mluvil ghansky, hmmm, a je to pro mě těžké teď přepnout do jiného jazyka, hmmm.“

„Tak to ani nepřepínejte, pan právník je Ghaňan a myslím si, že si s vámi velice rád popovídá v rodné řeči.“

„Teď už ghansky mluvit nemůžu, protože jsem se přepínal na angličtinu, hmmm, a ta ghanština se mi teď vykouřila z hlavy, hmmm.“

„Takže jste zrovna v procesu, kdy máte v hlavě vzduchoprázdno, není-liž pravda?“

„Ano, hmm, teď v hlavě nic nemám, a proto musíte začít ihned překládat, hmmm.“

„Jistě, rád, ale musíte už něco říct, abych to mohl přeložit. Chápete?“

„Když hned teď nezačnete překládat, jedeme do hotelu a balíme se, hmmm. A jsem zvědav, co panu Albertovi řeknete, hmmm, proč jsme se vrátili tak brzo, hmmm. A taky všechno zaplatíte, hmmm. A tady pan Roman mě bude zastupovat a vy budete platit, až zčernáte, hmmm.“

„Jsme v Africe, tady nepoužívejte žádné výrazy obsahující slovní základ černý, naši afričtí přátelé by se mohli urazit,“ napomenul jsem ho.

„Omlouvám se, hmm.“ pronesl Leontýn a opět se rozhihňal na naše ghanské partnery, „Budete platit hodně moc nejvíc, hmmm.“

„Pan Roman vás zastupovat nebude, Leontýne,“ vstoupil do naší debaty Roman.

„Ale já vám dobře zaplatím, hmmm.“

„Nechte si své peníze,“ odbyl ho Roman, „ a začněte už konečně jednat.“

„Nemohu jednat, když překladatel stávkuje, hmmm,“ odpověděl mu Leontýn.

„To by stačilo, Leontýne, už nic neříkejte,“ ukončil naši debatu Roman, „budeme jednat za vás.“