Jak jsem těžil zlato v Ghaně 40

Po včerejší drsnější debatě se chystáme na třetí pokus setkat s právníkem. Ale to by nebyla Afrika, aby nám něco nezkřížilo naše plány... 

40.

Druhý den ráno mě vzbudil telefonát z recepce:

„Je tu pan Victor, pane,“ oznámila mi recepční, kterou jsem ještě neznal.

„Ať počká, hned jsem tam.“

„A ještě byste měli zaplatit za pokoj, pane,“ sdělila mi o něco tvrdším tónem, „už jste tady skoro týden a ještě jsme od vás neviděli ani cedi.“

„Však se platí až na konci pobytu, ne?‘“ opáčil jsem.

„Ne, tady jste v Africe, tady se platí předem.“

Podíval jsem se na mobil a na něm svítilo 6:52. Zavolal jsem Romanovi a Leontýnovi, že máme návštěvu. Oba dva jsem vzbudil. Nikdo z nás Victora tak brzy nečekal. Asi šli chlapci opravdu do sebe. Řekli jsme si s Romanem, že nebudeme spěchat, ať teď čeká pro změnu Victor (což se mu moc nelíbilo, protože mi během jedné hodiny volal snad patnáctkrát).

Něco po osmé jsme přišli na snídani. Při vstupu se nám naskytl zajímavý obraz: Victor se ládoval omeletou a párky, které zapíjel džusem a kávou, a Leontýn na něj jen obdivně hleděl a přihlouple se usmíval (po laptopu a tiskárně se ve prospěch Victora vzdal také své snídaně).

Victor se s námi přivítal jako se svými bratry (zřejmě jsme se už dostali na úroveň Leontýna...), ale během snídaně se k nám vůbec bratrsky nechoval. Pořád na nás pokřikoval, ať si pohneme, že právník už na nás čeká (ať si klidně čeká, pomyslel jsem si, my jsme se taky načekali). A čím víc nás popoháněl, tím pomaleji jsme jedli. Po snídani jsem ještě zašel za recepční vyrovnat účet.

„Tak jsem tady,“ řekl jsem jí zvesela.

„Dobré ráno, pane,“ odpověděla mi stroze.

„Platím, ale rychle, venku nás čeká náš partner Victor. Máme naspěch.“

„Ano, pane, děkuji, ale rychle to nepůjde. Je to proces.“

„Jaký proces, prosím tě, vždyť jen spočítáš počet nocí, vynásobíš ho třemi a potom stem. A pak ti dám kartu a je to hotové.“

„Kartu, pane?“ zeptala se zděšeně.¨

„Ano, kartu. Je v tom nějaký problém?“

„Ne, pane, ale raději bych preferovala hotovost.“

„Hotovost bohužel nemáme. A na webovkách máte napsáno, že přijímáte karty, což potvrzuje i ten obrovský plakát na stěně za tebou,“ kývl jsem hlavou směrem k plakátu na zdi, na němž se skvěla kreditní karta v nadživotní velikosti a pod ní nápis ZDE PŘIJÍMÁME KREDITNÍ KARTY!

„Ano, pane, jistě, jenom to spočítám a můžete zaplatit.“

„Co bys počítala? 15 nocí krát 3 krát 100 dělá 4500$. Tady máš kartu.“

„Ne, ne, ne, pane, to nejde tak rychle. Nejdříve to musím spočítat.“

„Vždyť už jsem to spočítal za tebe.“

„Nezlobte se, pane, musím to spočítat já,“ nedala se odbýt.

„Ok, tak počítej,“ rezignoval jsem.

Slečna vzala do ruky kalkulačku, do ní naťukala číslici sto, potom zmáčkla hvězdičku a číslo 15. Když zmáčkla rovnítko, na displeji vyskočila cifra 1500. Tento výsledek si zapsala tužkou na papír. Potom vynulovala displej a provedla stejnou operaci ještě jednou. Pod číslo 1500 napsala 1500. Opět vynulovala displej a znovu naťukala 100 x 15. Třetí patnáctistovku napsala pod první dvě. Potom kalkulačku opět vynulovala a zadala 1500 + 1500 + 1500 a stiskla tlačítko =. Výsledná částka činila 4500. Když se tato suma zobrazila na displeji, slečna recepční se zamračila, chvíli si kalkulačku s nedůvěrou prohlížela a pak ji vynulovala.

„Vidíš, došla jsi ke stejnému číslu jako já,“ řekl jsem vítězně.

„Ano, pane, ale ještě musím provést kontrolu.“

„Jakou kontrolu? Vždyť jsme oba dva došli ke stejnému výsledku, ne? A nezávisle na sobě. Tady máš kartu. Nemám čas se tady zdržovat, máme důležitou schůzku s jedním významným mužem.“

„Přeci jen bych si to ráda zkontrolovala, pane,“ oznámila mi, vzala do ruky kalkulačku a zopakovala výše uvedenou početní proceduru. Když se po posledním úkonu na displeji zobrazila cifra 4500, její tvář se rozzářila štěstím.

„Jste velice chytrý, pane,“ povídá mi s úsměvem na tváři, „Vypočítal jste to strašně rychle. To je obdivuhodné.“

„To není nic složitého, vždyť je to jen obyčejná malá násobilka.“

„Co je to násobilka, pane?“

„To ti vysvětlím až někdy jindy. Teď bych už rád konečně zaplatil.“

„Ano, pane. Hned to bude,“ odpověděla mi a začala cosi hledat.

Po třech telefonátech konečně našla platební terminál, který stál celou dobu vedle klávesnice jejího počítače. Podala mi ho se slovy:

„Tak a teď můžete zaplatit, pane.“

„Nemůžu. Nejdříve musíš zadat částku a zmáčknout pár tlačítek,“ poučil jsem ji.

„Ano, pane, jistě,“ odpověděla zkroušeně a se zoufalstvím v očích se dívala na plastovou krabičku s displejem, kterou dnes evidentně viděla poprvé.

„Víš co, placení necháme na večer, až se vrátíme ze schůzky,“ navrhnul jsem.

„Ano, pane, to bude nejlepší řešení,“ přijala můj návrh s obrovskou úlevou, „odpoledne zde již bude má kolegyně, která má více zkušeností.“

„Dobře, tak tedy večer. A toho pana si nechej od cesty. Já jsem Martin a můj kolega je Roman. Jenom pana Leontýna oslovuj pane Činčila.“

„Ano, dobře, budu ho oslovovat pane Čin..., ...Čen..., ...Čan...,“ snažila se neúspěšně vyslovit Leontýnovo příjmení.

„Činčila,“ zopakoval jsem pomalu a zřetelně a pro jistotu ještě Leontýnovo příjmení vyslabikoval, „Čin-či-la.“

„Čun-čen-čur.“

„Ne, Činčila. Čin-či-la.“

Recepční se snažila, ale nedařilo se jí. Po desátém pokusu jsem to hodlal vzdát, ale poslední slabika zkomoleného příjmení mi vnukla ďábelskou myšlenku.

„Už je to lepší,“ zalhal jsem jí, „už jsi blízko. Zopakuj ještě jednou po mě: ,Ču-rak‘.“

„Ču-rak,“ řekla naprosto bezchybně.

„Výborně,“ zajásal jsem, „odteď ho takhle oslovujte všichni. Pane Ču-rak. Vyřiď to prosím všem kolegům.“

„Ano, určitě. Všechny na to upozorním.“

Poděkoval jsem jí a s úsměvem na tváři vyšel z recepce na dvůr, kde čekal očividně naštvaný Victor. Hned se na mě obořil:

„Kde jsi tak dlouho? To přece nejde, abych tady tak dlouho čekal!“

„Victore, to je prostě Afrika, che, che, che, che, che.“