Jak jsem těžil zlato v Ghaně 39

Před námi je druhý pokus o schůzku s právníkem, který je prý klíčový pro náš byznys. Uvidíme, jestli se nám s ním dnes podaří setkat...

39.

Druhý den proběhl stejně jako předchozí. Pouze s drobnou výjimkou. Aaron ani Derek se neráčili ukázat. Pouze Aaron zavolal Victorovi, aby se informoval, jak se věci mají. Právníka jsme se tedy nedočkali ani na druhý pokus.

Zavolal jsem Aaronovi a řekl mu, že je všechny tři čekáme večer v 7 v hotelu, že si musíme vážně pomluvit. Můj ostrý tón ho úplně vykolejil. Evidentně nebyl na takovéto jednání zvyklý, byl přece CEO. A k němu je nutné se chovat s patřičným respektem. Hlavně v Africe. Kdo je CEO, je někdo. (Později jsem takových CEO potkal desítky...) Velice pokorně mi odpověděl, že přijedou a že musíme vzniklou situaci vyřešit.

Nasedli jsme do taxíku a zamířili k hotelu. Leontýna jsme nechali s Victorem. Ať si kluci pokecají, když o sobě tvrdí, že jsou bratři. Do hotelu přijeli nedlouho po nás. Zalezli k Leontýnovi do pokoje a cosi tam kutili. Když po hodině vylezli, Victor třímal v ruce Leontýnův laptop a zubil se od ucha k uchu.

„Vy jste mu dal svůj laptop, Leontýne?“ zeptal jsem se ho.

„Ano, hmmm, teď bude konečně makat. Budu ho mít pod kontrolou, hmmm.“

„Tak to jsem rád. Konečně se začne něco dít,“ odpověděl mu Roman s ironií v hlase.

„Přesně, odteď se to otočí. Laptop byl ten pravý důvod, proč to tady zatím nefungovalo,“ přisadil jsem si.

„A měl byste mu k tomu přidat i tiskárnu,“ popíchl ho Roman.

Leontýn se zamyslel a zmizel v útrobách hotelu. Za pár vteřin se vrátil s tiskárnou a předal ji Victorovi. Jenom jsme vykulili oči a beze slova odešel k bazénu. Victor si s Leontýnem sedli do altánku, kde Victora čekala první lekce práce s počítačem. Koutkem oka jsem zahlédl, že tématem první lekce byla Práce s myší. Victor se jevil jako snaživý žák, ale kurzor myši ho neposlouchal. Poletoval od jednoho okraje obrazovky k druhému. Ne a ne se trefit na ikonu na spodní liště. Jen jsem se pousmál a skočil do vody. Bazén byl zatím jediným pozitivem. Ale nepřijeli jsme se sem čvachtat...

Za deset sedm přijeli Derek s Aaronem. Jakmile jsme se všichni usadili v altánku, ostře jsme se do nich pustili. Hoši na nás hleděli s údivem. Takovou sodu ještě nikdy nezažili. Bylo jim to vidět na tvářích. Dokonce i Derek byl jako beránek.

„Takhle to dál nejde, přátelé,“ začal Roman, „jsme tady už 4 dny a ještě jsme nic neudělali. Nemáme žádné hmatatelné výsledky. Věci se zatím nikam nepohnuly. Jsme tady, abychom pracovali na společném zájmu a došli ke společnému cíli. Naivně jsme si mysleli, že máte všechno připravené a že náš pobyt zde proběhne hladce. Ale opak je pravdou. Chodíte pozdě na naše schůzky, někdy dokonce nepřijdete vůbec, a jedinou schůzku, kterou jste domluvili, byla u právníka, který se ani neráčil dostavit.“

„Je zaneprázdněný. Je pořád samý soud, soud, soud,“ řekl na svou obranu Aaron.

„To už známe, Aarone,“ usadil ho Roman, „a nepřerušuj mě. Ještě jsem ti nedal slovo.“ Aaron zbledl a dál už nic neříkal.

„Pokud to takhle půjde dál, sbalíme se a letíme domů,“ pokračoval Roman, „Vy jste chtěli dělat byznys s námi, nikoli naopak. Takže vůbec nechápu, proč se ani trochu nesnažíte?“

„Translator, please,“ ozval se Leontýn.

„Leontýne, buďte zticha,“ utřel ho Roman a pokračoval, „nevím, jestli s námi hrajete nějakou podivnou hru nebo, co to má všechno znamenat, ale takhle se přece nemůžete chovat k někomu, kdo vám chce pomoct vydělat peníze.“

„To je prostě Afrika,“ vstoupil do debaty Victor.

„Víme, kde jsme, Victore,“ odpověděl jsem mu, „ale na to se přece nemůžeš vymlouvat. Zatím jste neudělali žádnou práci, ale pořád po nás chceš za všechno peníze. Takhle přece nefunguje obchodní vztah nikde na světě.“

„Přesně tak,“ vzal si zpět slovo Roman, „Všechno ti platíme, pořád po nás chceš prachy na benzín a za své služby, ale zatím jsi nic neudělal.“

„To není pravda, nikdy jsem po vás žádné peníze nechtěl,“ oponoval Victor.

„Lžeš,“ kontroval Roman, „ a víš to moc dobře.“

„Che che che che che,“ rozřehtal se Victor.

„Translator, please,“ ozval se opět Leontýn.

„Victor se zasmál,“ přeložil jsem mu obsah Victorova sdělení.

„Děkuji,“ řekl mi Leontýn.

„Takže pokud od zítřka nezačnete fungovat tak, jak máte...,

„Translator, please.“

„Držte hubu, Leontýne,“ odsekl mu Roman a pokračoval, „...jedeme domů a už o nás nikdy neuslyšíte. Nemá cenu, abychom tady marnili čas.“

Roman domluvil a nastalo ticho. Po pár vteřinách mlčení se ujal slova Aaron:

„Já, jako CEO své firmy, vám slibuji, že už se to nebude opakovat. Zítra zajedeme za právníkem a začneme tvrdě pracovat. Jsme partneři a podle toho se k sobě musíme chovat. Dávám vám své ředitelské slovo.“

„Ano, uděláme skvělý byznys,“ probral se dosud mlčící Derek, „a vyděláme spoustu peněz. Máme tady všechno pod kontrolou. Všechny úřady a klíčové úředníky. Uvidíte, jak půjde všechno hladce.“

„Dobrá, věříme vám,“ řekl Roman.

„Nezklameme vás, uvidíte, že umíme tvrdě pracovat,“ řekl Victor.

„Já jsem CEO své firmy a pracuji tvrdě, pracuji dobře a pracuji rád,“ dodal Aaron.

„Uvidíme zítra,“ uzavřel naši debatu Roman.

Na důkaz „nově fungující“ spolupráce jsme si všichni podali ruce a připili si pivem. Když jsme dopili, CEO a spol. se zvedli, vřele se s námi rozloučili, jakoby se mezi námi nic nestalo, a odjeli. Když jsme chtěli v restauraci vyrovnat účet, zjistili jsme, že už ho Aaron zaplatil! Že by konečně obrat k lepšímu...?