Jak jsem těžil zlato v Ghaně 37

Čekáme (jako už vlastně pořád zde v Africe) na příjezd Dereka, který je klíčovým mužem pro náš byznys. Uvidíme, co tato schůzka přinese.

37.

Po dvou hodinách se přiřítil Derek. Srdečně se s námi přivítal a hned spustil o tom, jak uděláme skvělý byznys, jak spolupracuje s celým světem, zejména s USA a Emiráty, jak všichni vyděláme a jak budeme maximálně spokojeni. Vůbec ho nešlo přerušit ani se na nic zeptat. Po půl hodině skončil a oznámil nám, že se druhý den v poledne sejdeme u jejich právníka a podepíšeme smlouvu a ihned začneme. Potom se s námi rozloučil a vystřelil ven.

Když odešel, Aaron nám řekl, že to je pro dnešek všechno a vyprovodil nás ven. Když jsme vyšli z domu, byla už tma a čas na večeři. Představa večeře v hotelu se nám moc nezamlouvala, proto jsem požádal Victora o tip na dobrý podnik. Za pět minut už jsme parkovali před čínskou restaurací. Jídlo zde bylo vynikající a bylo ho dost. Hlavně pro Victora. Opět si s sebou odnášel tašku s pěti krabicemi. Už jsme to ani nijak neřešili. Začali jsme to brát jako běžný jev.

Navrhnul jsem Victorovi, že už může jet domů, že Leontýn pojede s námi taxíkem.

„V žádném případě,“ odsekl mi ostře, „Leo je můj bratr a pojede se mnou!“

Vyrazili jsme k hotelu. Cesta zpět trvala ještě déle než cesta k Aaronovi. Bylo 7 hodin večer a provoz byl snad ještě hustší než odpoledne. Všichni se vraceli z práce a na silnicích to bylo znát. Také počet prodejců na křižovatkách se zvětšil. Když se k nám seběhli, protože naše bílé tváře byly i ve tmě nepřehlédnutelné a signalizovaly jim potenciální dobré kupce, vždy jsem je poslal k autu s Leontýnem se slovy: „Tam sedí velký šéf, který je strašně bohatý.“ Díky tomu jsme měli klid, akorát kolem Victorova auta se na každém semaforu shluknul dav prodejechtivých, což nám působilo škodolibou radost.

I když v našem voze panovala dobrá nálada, cesta zpět se nekonečně vlekla. Třebaže jsem už nějakou dopravní zácpu absolvoval, tak toto jsem opravdu nečekal. Pět minut stání, a poté desetivteřinová „jízda“. A znovu. A znovu. A... Kdybychom šli pěšky, tak uděláme líp. Jenže riskněte to v cizí (africké) zemi, o které nic nevíte a kde jste terpve dva dny. Člověk je zmasírovaný zprávami, kde se o Africe referuje pouze v souvislosti s nějakým konfliktem, revolucí nebo masakrem, takže má logicky strach vyjít na ulici, zvláště po setmění. V každém člověku vidí potenciálního zabijáka a každé místo mu připadá extrémně nebezpečné. Ale Ghana je opravdu bezpečná země. To mohu potvrdit z vlastních zkušeností. Později jsem se pohyboval ve velmi pozdních hodinách ve velmi temných zákoutích a nikdy se mi nic nestalo.

Utrmácení, zpocení a rozbití jsme se vrátili do hotelu. I když jsme strávili den sezením v autě a v kanceláři a v restauraci, přeci jen nás to unavilo. Teď už zbývalo jen zalehnout a usnout. A předtím ještě zaplatit taxikáři. Opět se vyskytl stejný problém jako prvně. Chtěl 800 cedi (asi 530 $) za půl dne ježdění (nebo spíše postávání). Řekl jsem mu, že mu dám 200 cedi a víc ani ň. Začal na mě cosi hulákat v místní řeči. Požádal jsem Victora, ať mě „ochrání“, ať mu řekne, že se ojebávat nenecháme. Victor s ním dlouze diskutoval a výsledkem bylo, že musíme zaplatit cenu, kterou po nás taxikář požaduje. To mě naštvalo. Dal jsem taxikáři 300 cedi a řekl mu, že víc nemám. Opět začal dlouze diskutovat s Victorem. Nakonec slevil na 400. Dal jsem mu tedy ještě stovku a chystal se odejít do pokoje. Byl jsem fakt utahaný a jediné, na co jsem se těšil byla postel. Ale noc byla ještě mladá. Neudělal jsem ani dva kroky a jako duch se vedle mě zjevil Victorův řidič. Řekl mi, ať jdu s ním k jeho autu, že mi něco ukáže. Sedl si dovnitř, nastartoval a ukázal prstem na oranžově blikající ukazatel stavu paliva. Prý že mu musím dát na benzín, že nedojede domů. Poslal jsem ho k šípku. Teda k jeho šéfovi Victorovi. Vyskočil z vozu a táhnul mě za ním. Victor se právě loučil s taxikářem. Všimnul jsem si, že mu taxikář cosi předal. Když jsme přišli blíž, Victor si s úsměvem na tváři zastrkoval do kapsy 200 cedi.

„Odkud máš ty peníze, Victore?“ zeptal jsem se ho ironicky.

„Che che che che che,“ bylo jediné, na co se zmohl.

Bylo mi jasné, že se s taxikářem rozdělil. Holt si budu muset zvykat na místní poměry...

„Victore, tvůj řidič chce po mně peníze na benzín. Není to trochu zvláštní?“

„Není,“ odpověděl mi a opět se na mě podíval jako na blbečka, „vždyť nás celý den vozil. Musíme mu zaplatit.“

„Jsem rád, že říkáš musíme,“ odvětil jsem s ironií, kterou nepostřehnul, „Tak se teda o náklady podělíme.“

„Ne, ne, ne. To musíš zaplatit ty!“

„Proč já? Já jsem v tom autě nejel. Jel jsi v něm ty.“

„Ano, protože to je důležité pro náš byznys. A taky jsem vezl Leontýna. Takže to musíš zaplatit ty.“

„V žádném případě,“ odbyl jsem ho, „jsme vaši partneři, jsme na návštěvě ve vaší zemi, tak byste se o nás měli postarat.“

Opět se na mě podíval jako na největšího hlupáka pod sluncem.

„Takže svého řidiče si vyřeš sám. Já mu nic platit nebudu,“ ukončil jsem naši konverzaci a zamířil směrem ke svému pokoji. Když jsem byl v půli cesty, Victor na mě zavolal a ukázal mi, ať se zastavím. Přišel ke mně a pošeptal mi: „A ještě bys měl dát něco malého mně. Za moje služby. Řekněme 200 dolarů.“

Vzkypěla ve mně krev a měl jsem chuť vraždit. Ale představa, že strávím zbytek života v ghanské věznici, zachránila Victorovi život.