Jak jsem těžil zlato v Ghaně 36

Po delší odmlce způsobené extrémním pracovním vytížením se opět vracím ke psaní svého cestopisu. Takže zpět do "ghanské reality"...

36.

Vjeli jsme do dvora ohraničeného vysokými zdmi s ostnatým drátem. Přesně, jak říkal Victor: „Ghana je bezpečná země.“ (A proto je zde každý dům obehnán vysokou zdí.) Bránu nám otevřel starší muž, jehož věk nešlo určit. Mohlo mu být padesát, ale klidně i osmdesát let (vzhledem k průměrné délce života v Ghaně – asi 60 let – mu bylo zřejmě něco kolem padesátky). Lidé podobného věku zde většinou pracují jako ostraha domů, ale jejich jedinou prací je jen otvírat bránu, kterou otevřou kdykoli za ní někdo zatroubí. Takže kdyby se někdo rozhodl vtrhnout dovnitř, uspěje velice snadno. Vysoké zdi a ostnatý drát jsou tudíž jen na efekt.

Než jsme zaparkovali, sekuriťák zavřel bránu a usadil se na plastovou židli, kde trávil drtivou většinu své pracovní doby. Jeho pracovní náplní bylo sedět a čekat na zatroubení a po zatroubení otevřít vrata. Sice se nepředřel, ale placen byl mizerně - 30 $ měsíčně za 12-16 hodinové směny od pondělí do soboty bez nároku na stravu. Pro nás něco nepředstavitelného...

Vystoupili jsme z vozu a zamířili k domu, kde se nacházela Aaronova kancelář. Na terase před domem sedělo na židlích šest chlapů a hledělo do neurčita. Hlasitě jsem je pozdravil, ale odpovědí mi bylo jen pokynutí hlavy některých z nich. (Kdo byli tito lidé, a proč tam seděli, jsem se nikdy nedověděl. Když jsem se na ně zeptal Victora, jenom se začal smát.) Vstoupili jsme dovnitř do velké místnosti. Napravo stál malý stůl a za ním seděla recepční, nalevo se nacházela velká sedačka a na ní pět mužů sledujících zprávy na televizi (opět jsem se nedověděl, proč tam byli a co tam dělali). Recepční se nás zeptala, za kým jdeme, a podala nám k vyplnění jakýsi papír, na nějž jsme měli uvést své údaje, navštívenou osobu a účel návštěvy. Jelikož v domě sídlil jen Aaron, připadalo mi to zbytečné (a zbytečné to bylo, ale slečna neměla nic jiného na práci, tak musela vykázat nějakou činnost). Proto jsem se obrátil na Victora, ať jí řekne, že to přece není třeba. Ale náš „ochránce“ mi sdělil, že to je velice důležitý dokument. Tak jsem na něj napsal Leontýnovo jméno a fiktivní adresu a fiktivní telefonní číslo, podal papír slečně, a ta ho, aniž by se na něj podívala, založila do složky. Potom nám řekla, ať se posadíme, že nás pan CEO (Aaron) za chvíli příjme. A opravdu, po půl hodině čekání nám pokynula rukou, že můžeme vstoupit.

Aaron nás přivítal velice vřele. Hlavně Leontýna. „Leo je můj bratr.“ řekl hrdě. Posadili jsme se do nepohodlné kožené sedačky a Aaron za svůj obrovský pracovní stůl stojící naproti, na němž nebylo zhola nic. Zeptal se nás obligátní otázky typu jak se máme a jak se nám líbí Ghana, a potom nám sdělil, že musíme počkat na Dereka, že bez něho nemá jednání smysl. Zavolal recepční a objednal u ní nápoje. Přinesla nám vodu a kávu. „Kávu máme vynikající. Nescafé. Speciální kvalita.“ Pronesl Aaron vychloubačně. Opak byl pravdou. Nevím, jestli její odpornou chuť způsobily granule nebo voda, ze které byla káva připravena. Cítil jsem v ní neidentifikovatelnou pachuť. (Tato káva je v Ghaně standard. Najít místo, kde připravují dobré presso, vyžaduje trpělivost a určitou míru detektivních schopností. Díky ním jsem objevil pět míst, kam se dalo na espresso zajít.)

Když recepční odešla, Roman se pokusil zahájit konverzaci, ale neuspěl.

„Musíme počkat na Dereka.“ odbyl ho Aaron a zapnul televizi, která visela na zdi napravo od jeho stolu, zívnul a dal si nohy na stůl.

Tak jsme dvě hodiny sledovali zprávy na stanici Al-Jazeera.