Jak jsem těžil zlato v Ghaně 32

Provedli jsme analýzu možných příčin neúspěchu a rozešli se do svých pokojů. Když jsme se večer opět sešli na večeři, čekalo nás překvapení...

32.

Než jsme se rozešli do svých pokojů, domluvili jsme se, že se sejdeme v sedm večer na večeři. (Verbálně jsme se domluvili jen my dva s Romanem. Leontýn pouze pokýval hlavou.) Když jsme přišli k přístřešku, čekalo nás obrovské překvapení. U jednoho ze stolů seděl Victor a ládoval se rybou s rýží. A za přístřeškem bylo slyšet mlaskání řidiče.

„Ahoj, kamarádi, jak se máte?“ pozdravil nás, jakoby se nic nestalo.

„To je všechno, co nám řekneš?“ odvětil jsem mu naštvaně.

„Proč si nepřijel?“ zeptal se ho Roman.

„Velký provoz a pršelo.“ odpověděl nám s drzým úsměvem na tváři.

„To už jsme slyšeli,“ odbyl jsem ho, „Teď nám ale řekni pravý důvod.“

„Žádný jiný důvod neexistuje. Prostě byl velký provoz a pršelo.“ trval si na svém.

„Tak proč jsi nám říkal, že jsi na cestě, a potom, že nepřijedeš, protože prší. To nedává smysl.“ obořil se na něj Roman.

„Che che che che che.“ rozřehtal se Victor hurónsky.

„No tak, Victore,“ říkám mu smířlivě, „Co se stalo, žes nemohl přijet? Přece jsme partneři a mezi námi by nemělo být žádné tajemství. Pokud to bylo něco vážného, určitě to pochopíme.“

„Byl velký provoz a pršelo. To je celé.“ trval neoblomně na svém Victor.

„Tak nám tedy vysvětli, když už jsi byl na cestě, proč jsi nepřijel. Když pršelo, tak jsi přece musel být v autě a déšť ti nemohl vadit, ne?“ rozmetal jeho obhajobu logickým úsudkem právník Roman.

„Che che che che che che che che che che.“ rozřehtal se Victor o něco silněji a déle než předtím.

„To nemá cenu, asi z něj pravdu nevypáčíme.“ řekl jsem.

„To teda ne,“ odpověděl mi Roman, „pojďme se raději bavit o něčem jiném, jinak bych ho asi musel zabít, blba.“

Ale než jsme zahájili konverzaci na jiné téma, Victor dojedl, zvedl se, zahulákal cosi na řidiče a sdělil nám, že už musí jít, že celý den tvrdě pracoval a že už ho doma čeká žena na večeři. Doprovodili jsme ho k autu a domluvili se zde na další den.

„Victore, zítra už fakt musíš přijet. Musíme makat. Nemůžeme si dovolit sedět celý den na hotelu. Proto jsme sem nepřijeli.“ řekl mu tvrdě Roman.

„To je jasné. Musíme tvrdě pracovat už od rána. Zítra přijedu zase v 8.45. Buďte připraveni, ať na vás dlouho nečekám.“ udělil nám instrukce Victor.

„Neboj se, my připraveni budeme.“ odsekl jsem mu naštvaně.

Než Victor odjel, přišla k němu servírka a přinesla mu igelitovou tašku se třemi krabicemi s jídlem a třemi plechovkami koly. Victor ji převzal, nasedl do auta a bez rozloučení vyrazil k domovu.