Jak jsem těžil zlato v Ghaně 27

Stále čekám na pozdní oběd, který se pomalu ale jistě mění v regulérní večeři. Dočkám se už brzy...?

27.

Vrátil jsem se do přístřešku a uklidňoval se pohledem na kokosové palmy. Ani ne za čtvrt hodiny ke mně přichází jedna ze servírek. Myslel jsem si, že mi nese dobré zprávy. Třeba, že jídlo bude hotové za 10 minut. Ale, jak již zde bylo pravidlem, znovu jsem se mýlil.

„Copak? Přicházíš mi říct, že jídlo je už hotové?“ zeptal jsem se jí s úšklebkem v obličeji.

„Omlouvám se, pane, ale kuře už nemáme.“

„To si snad děláš srandu, ne?“ vykřiknul jsem.

„Ne, pane, opravdu ho už nemáme.“

„A to jsi nevěděla už před dvěma hodinami, když jsem si ho objednával?“

Odpovědí mi byl opět nechápavý výraz v obličeji.

„A co teda máte?“ zeptal jsem se nazlobeně.

„Všechno.“

„Všechno?“

„Ano, pane. Všechno kromě kuřete.“

„Tak mi teda dones hovězí steak.“

„Ano, pane.“

„Určitě bude hotový za 15 minut, že?“

„Ano, pane.“

Pozdní oběd se pomalu měnil v regulérní večeři. Ještě že jsem si ráno nakoupil. Zaběhl jsem si do pokoje pro müsli tyčinky a přinesl si je k bazénu. Zde jsem je položil na stůl a začal do sebe ládovat. Snědl jsem jich šest. To mě zachránilo, protože další dvě hodiny nebylo po servírkách ani vidu ani slechu. Tentokrát jsem je nechal být. Nechtělo se mi za nimi pořád běhat a klást jim stejné otázky a dostávat na ně stále stejné odpovědi. Jenom jsem seděl a relaxoval.

Po dvou hodinách se jedna z nich objevila a sdělila mi, že hovězí už taky došlo. Jen jsem se usmál a objednal si špagety bolognese. Asi za hodinu mi je přinesla. Bolognese to byly ale jen názvem. Talíř obsahoval hromádku špaget, na níž spočívala červená omáčka s čímsi, co mělo zřejmě představovat mleté maso. Po ochutnání jsem zjistil, že se o mleté maso jedná pouze z poloviny. Druhou polovinu tvořily nahrubo pomleté kosti a chrupavky. Odsunul jsem tudíž „masovou vrstvu“ na ubrousek, promíchal zbytek omáčky se špagetami a začal jíst. Kupodivu to nechutnalo špatně. Za pár okamžiků jsem všechno spořádal. Dal bych si ještě, ale při představě dalšího čekání jsem tuto myšlenku ihned zapudil. Raději jsem si dal nohy na stůl, zavřel oči a chystal se přemýšlet o spletitosti života v Africe. Můj plán ale nevyšel. Vyrušil mě přicházející Leontýn:

„Jste povečeřel, že, hmmm?“ zeptal se mě při pohledu na prázdný talíř.

„Ano.“ odpověděl jsem mu úsečně, protože jsem neměl nejmenší zájem se s ním vybavovat.

„A co jste si dal dobrého, hmmm?“

„Kuře s rýží.“

„A jak to chutnalo, hmmm?“

„Bylo to vynikající. Vřele vám ho doporučuji.“

„Hmmmm, tak to si ho dám.“

„Dejte, dejte. Opravdu stojí za to. S radostí vám ho objednám“

Zašel jsem za servírkami a objednal Leontýnovi jeho večeři:

„Kolega by si dal kuře s rýží. Mohu mu ho objednat?“

„Ano, pane.“

„Za jak dlouho bude hotové?“

„Za 15 minut, pane.“

Vrátil jsem se k Leontýnovi a sdělil mu dobrou zprávu, že večeře bude za čtvrt hodiny.

„To je dobře, hmmm. Mám už totiž velký hlad.“

„Tady jsou neuvěřitelně rychlí. Za chviličku máte jídlo na stole.“ řekl jsem mu a odebral se s velikým uspokojením do svého pokoje.