Jak jsem těžil zlato v Ghaně 26

Lehce jsem se prospal a vyrážím do hotelové restaurace na večeři. Poprvé ochutnám něco z africké kuchyně. Aspoň doufám...

26.

Kousl jsem se do rtu a raději se vrátil do svého pokoje. Vyvěsil jsem telefon, zatáhnul závěsy a zalehnul. Rozhodnul jsem se nikomu neotevírat. A taky jsem to dodržel, i když si pamatuji, že mě dvakrát probudilo klepání na dveře, na které jsem ale nereagoval.

Probudil jsem se asi po třech hodinách. Spánek mě osvěžil, ale dostal jsem hlad. Proto jsem vstal a vyrazil na jídlo do hotelové restaurace, což byla stejná místnost, ve které se podávala snídaně. Vešel jsem a zjistil, že servírka dostala posilu. Nyní byly na směně dvě. Požádal jsem o jídelní lístek. Otevřel jsem ho a začal studovat místní nabídku. Byla celkem pestrá, ale většině názvů jsem zatím nerozuměl a nechtělo se mi hledat na Googlu, co znamená ocro, banku, fufu, joloff, snapper, grouper apod. Proto jsem vsadil na jistotu – kuře s rýží. Pokynul jsem směrem k servírkám, že jsem připraven si objednat, ale ani jedné se ke mně nechtělo. Namísto toho se začaly o něčem dohadovat v místním jazyce. Nakonec jedna z nich přeci jen vylezla zpoza baru a zeptala se mě, co si dám. Objednal jsem si a požádal jsem jí, zda-li by mi jídlo nepřinesla ven. Pohledem z okna jsem totiž zjistil, že hned vedle restaurace se nachází bazén a u něj kryté posezení se třemi stoly a malou zasklenou místností s nápoji, což měl být zřejmě bar. Taky jsem se zeptal, za jak dlouho bude mé jídlo hotové.

„15 minut.“ zněla její odpověď.

Vyšel jsem ven a usadil se v přístřešku. Nohy jsem si dal na stůl a prohlížel si okolí. Bohužel jsem si zapomněl objednat pití. Naivně jsem si myslel, že když je zde bar, tak zde bude i obsluha. Ale to jsem se šeredně mýlil. Nikde nikdo. Zavolal jsem na servírky do restaurace. Určitě mě musely slyšet, protože okno bylo otevřené. Nikdo nepřišel. Zavolal jsem ještě několikrát, ale výsledek byl stejný. Proto jsem zašel do restaurace. Ale nikdo v ní nebyl. Tak jsem opět volal. Bohužel opět marně. Nakoukl jsem okénkem do kuchyně a zeptal se kuchařky, zda-li neví, kde bych našel servírky. Jen se usmála a řekla, že neví. Nechtělo se mi zkoušet starý trik s otevíráním ledničky, aby si nemyslely, že jsem snad nějaký zloděj, a tak jsem začal „prohledávat okolí“. Nakonec jsem je našel v malém proskleném výklenku. Seděly na židli a hrály si s mobilem. Požádal jsem je o pití. Odpovědí mi bylo pouze „Ok“, ale že by se obtěžovaly vstát a přinést mi ho, to ne. Tak jsem jim řekl, že si ledničku otevřu sám a pití vezmu. Tato věta měla překvapivý účinek. Obě dvě vyskočily ze židlí a rozběhly se bránit ledničku. Vydal jsem se za nimi. Jedna z nich mi podala požadovaný drink. Řekl jsem jim, že bych ocenil, kdyby byly příště k dispozici a obsloužily mě rychleji. Odpovědí mi byly jen jejich nechápavé pohledy.

„Kdy bude hotové mé jídlo?“ zeptal jsem se jich.

„Za 15 minut.“ odpověděla mi jedna z nich.

„Ale to už jsi říkala před půl hodinou.“ opáčil jsem.

Opět se na mě nechápavě podívala a řekla větu, kterou jsem od té doby slyšel snad milionkrát:

„Už je na cestě.“

Vrátil jsem se ven a čekal na jídlo. Asi za půl hodiny jsem opět volal na servírky. Zase bez odezvy. Znovu jsem zašel do restaurace, ale zde nikdo. Tentokrát jsem věděl, kde je hledat. Našel jsem je na známém „zašívacím“ místě. Položil jsem jim stejnou otázku:

„Kdy bude hotové mé jídlo?“

A k mému překvapení jsem dostal stejnou odpověď:

„Už je na cestě.“

Tato situace se opakovala ještě třikrát. Po dvou hodinách čekání jsem byl stále bez jídla. Pochopil bych to, kdyby měli nával, ale byl jsem zde jediný host.

Popáté jsem se vydal do výklenku a začal na ně křičet:

„Čekám už dvě hodiny a vy nejste schopni mi připravit jídlo. Jsem tady sám a čekám jak blbec! To je taková věda připravit kuře s rýží? A proč jedna z vás není venku? To si mám pro pití chodit pořád dovnitř?“

Neodpověděly mi. Jen se na mě opět nechápavě podívaly. Tak jsem se jich ironicky zeptal:

„Moje jídlo už je na cestě?“

„Ano, už je na cestě.“ odpověděly mi unisono.