Jak jsem těžil zlato v Ghaně 25

Zpátky v hotelu. Přesouvám se do jednolůžkového pokoje. Zde mne potkal menší problém s klimatizací, který se ovšem dá vyřešit složitě. To by přece nebyla Afrika...

25.

Zamířil jsem na recepci pro klíč od nového pokoje, protože jsem si tam chtěl uložit nákup (nechtělo se mi s ním tahat do prvního patra a potom zase zpět). Slečna recepční mě opět přivítala s úsměvem a zeptala se, jak jsem pochodil. Odpověděl jsem, že velmi dobře, a protože to byl zatím jediný pozitivní člověk, kterého jsem zde potkal, odměnil jsem ji jednou čokoládovou tyčinkou. Byla z toho v sedmém nebi. Asi desetkrát mi za ni poděkovala.

Požádal jsem jí o klíč od nového pokoje a velmi ochotně mi nabídla, že mě tam zavede. Přišli jsme k pokoji, odemkla dveře a pobídla mě, ať vstoupím dovnitř. Pokoj byl úzký a dlouhý a dost temný, i když oplýval dvěma okny - jedním vedle vstupních dveří a druhým na protilehlé stěně. Obě okna byla osazena robustní mříží. Okno u dveří skýtalo výhled do prosklené chodby, zatímco okno na konci pokoje výhled do zdi hotelu. Pod oknem u dveří se rozkládala široká postel s nočním stolkem, na němž spočíval telefon, telefonní seznam a lampička. Nad postelí visel bílý plastový větrák a na zdi napravo od postele klimatizace. Nalevo od postele stál psací stůl s dřevěnou židlí a vedle něj šatní skříň. Nad stolem visela malá televize. V zadní části pokoje, která byla zúžena díky koupelně, se nacházel malý konferenční stolek a dvě křesílka. Veškerý nábytek, jehož stáři jsem odhadoval na minimálně dvacet let, měl tmavě hnědou barvu, což přispívalo k temnému rázu pokoje. Nedokázala ho prosvětlit ani bílá „mramorová“ podlaha. Ale co bych nechtěl za 100$ na noc.

Cifra mi připadala přemrštěná, proto jsem se pokusil uhádat lepší cenu, ale recepční mi řekla, že plná cena je 150$ a že slevu jsme už dostali díky tomu, že jsme tři a že zde budeme delší dobu. Proti tomu nešlo nic namítnout.

Hodil jsem nákup do malé ledničky umístěné pod oknem mířícím do zdi a zašel si pro své věci. Oba mí kolegové se zrovna probouzeli. Řekl jsem jim, že se mohou přestěhovat, což přijali rozdílně. Roman s radostí, Leontýn s přiblblým úsměvem. Popadl jsem kufr a zamířil zpět. Vybalil jsem si všechny věci a plánoval jsem, že se do oběda trochu prospím. V pokoji bylo nesnesitelné vedro, tak jsem zapnul klimatizaci. Nefungovala. Ještě několikrát jsem pro jistotu zmáčknul příslušný knoflík na ovládači, ale stále nic. Záhy jsem pochopil, v čem je zrada. Klimatizace nesla značku Samsung, ovladač LG. Zvednul jsem telefon a informoval o svém problému recepční.

„Někoho tam pošlu a přestěhujeme tě do jiného pokoje.“ odpověděla mi.

„Nestačilo by mi jen přinést správný ovladač?“

„Ne, ne. Přestěhujeme tě.“

„Já bych přeci jen preferoval ten ovládač.“

„Už tam někoho posílám. Přestěhujeme tě.“ řekla a zavěsila.

Za minutu mi někdo klepe na dveře. Byl to hotelový zaměstnanec, který mě přišel přestěhovat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se stěhovat nechci, že potřebuji správný ovladač. Ale nějak to nechtěl pochopit a dral se mi do pokoje. Asi po 20 minutách přesvědčování se mnou vyrazil hledat správný ovladač v některém z jiných pokojů. Ve třetím pokoji jsme našli ovládač správné značky. Vrátil jsem se do pokoje a jedním stiskem zapnul klimatizaci. Naskočila ihned. Poděkoval jsem poslíčkovi za jeho služby, zamknul dveře a zalezl do postele. Ale jakmile jsem zavřel oči, zazvonil telefon. Volala recepční, jestli nemám ještě jednu čokoládu. Tu první už snědla a měla chuť na další. Řekl jsem jí, že to byla moje poslední. Jinak bych se jí asi nezbavil.

Položil jsem sluchátko, zavřel oči a opět telefon. Opět volala recepce, že mě tam čeká můj kolega. Přišel jsem na recepci a uviděl zoufalého Leontýna. Slečna se mu snažila vysvětlit, že se má přesunout do svého nového pokoje.

„Leontýne, vy neumíte anglicky?“ zeptal jsem se ho ironicky, protože jsem věděl, že neumí, i když se mi ještě před odjezdem do Ghany snažil namluvit, že angličtinu plynule ovládá.

„Umím, hodně dobře, hmmm.“ odpověděl mi bez začervenání.

„Tak proč jste si mě nechal zavolat? To mě tady vůbec nepotřebujete, když si vystačíte sám.“ pronesl jsem s ještě větší ironií v hlase.

„Anglicky umím perfektně, akorát neznám ani jedno anglické slovo, hmmm.“